Na zamrzlém rybníce

Vyrazil jsem po šesté ráno a šel podél břehu lesem, měsíc svítil na sníh, takže nebyla třeba ani čelovka. Je to tam trochu jak v tundře v Norsku, borovičky, březové lesíky a rojovník, kterým když projdete, tak to krásně zavoní. Po třech hodinách ticha se ozvalo první svištění křídel. Pak další, další a další. Ze vzduchu se jak supi snášeli jeden za druhým. Nejdřív si kontrolovali, jestli je vzduch čistý. Pak začali řvát a to je krásný zvuk. Do ticha a na zamrzlém rybníce se to nese do dálky. Začaly hody a rvačky. Starší orli mořští vždycky odhání mladší a mlátí se navzájem svými křídly, které mají skoro 2,5 metrů rozpětí. Přál jsem si vyfotit je už od 13 let. Začal jsem stavěním nefunkčních krytů, ve kterých jsem proseděl hodiny a hodiny. Na všechno jsem si přicházel postupně sám přes omyly, kterých bylo opravdu hodně. Vždycky jsem strašně mrznul, měl jsem špatné oblečení a pak odcházel zklamaný domů. V batohu na běžkách jsem vozil mrtvé smradlavé ryby, abych je před kryt nalákal. Furt nic, doma se vždycky ptali: “tak co?” a já “zase nic”. Jsem rád, že ty fotky mě stály takovou dřinu, protože si jich vážím. Jsou s nimi spjaty všechny ty neúspěchy, na které rád vzpomínám.