PAN BYŇOVEC

V okolí je znám jako pokrývač a morous. Své řemeslo dělá odjakživa a když se řekne jeho jméno, ihned se člověku vybaví střecha a tašky porostlé lišejníky. Vichřice, které se čas od času přeženou po střechách, často seberou z kostela pár tašek. On se vždy objeví, opře své staré elegantní kolo o zídku a za neustálého žbrblání a nadávání střechu začne opravovat. Ve svých holinkách šplhá až k hřebenáčům, ikdyž už mu bude brzy osmdesát. Po poslední vichřici jsem se mu nabídl, že mu budu podávat tašky, se skrytou touhou ho u jeho práce fotografovat. Nejdříve nechtěl, odpálkoval mě, že si vystačí sám. Já se ale nevzdal a tašky mu začal nosit. Nakonec byl rád a po chvílí překonal svůj ostych a rozpovídal se. Často nahlas vzpomíná, jak se dříve věci dělaly poctivě, přitom to není spojeno se sympatiemi k bývalému režimu. Jeho otci zabavili komunisti statek a on nemohl uživit svých devět dětí. Nepřetržitě si stěžuje, jak se dnes věci dělají rychle, hledí se na kvantitu a ne na kvalitu. Má pravdu. Jeho stesk po kvalitě a poctivosti, se kterou se dříve věci dělaly, je z něho cítit na dálku. Tento pán si zachoval životní rytmy, které dříve byly pro venkovský život samozřejmé. Jezdí všude na kole, má krávu a další zvířata, pěstuje si brambory, chodí ve starém saku nebo košili a bekovka mu k hlavě snad už přirostla. Už několik let odmítá jakékoliv peníze za svou práci, mávne vždycky rukou a řekne: "až toho bude víc".