Prokop Pithart

Žiju přírodou, vyprávím co v ní můžeme vidět a jak jí chránit

Příroda mě fascinuje už od dětství. Cítím se v ní jako doma, svobodně a prožívám v ní radost, která nikdy nevyprchává. Rád sdílím své nadšení se svým okolím. Proto jsem začal v deseti letech fotografovat a postupně jsem se přeorientoval na filmování. Dnes se věnuji natáčení filmů a videí o přírodě, kterými také provázím a snažím se vysvětlovat jednoduše a srozumitelně o přírodních detailech a známých zvířatech „za domem“, ale také o složitějších tématech, které se týkají ochrany naší krajiny. Považuji komunikaci za důležitou součást ochrany přírody.

Zaměřuji se na propojení člověka a přírody. Ve své tvorbě zachycuji příběhy lidí, kteří hospodaří a napodobují přitom přírodní procesy. Přijde mi důležité ukazovat, že hospodařit a chránit přitom přírodu je možné a že se to dobře doplňuje. V neposlední řadě se věnuji vzdělávání dětí, například formou přírodovědných táborů, které pořádáme s mou ženou Kateřinou.

Více o mně

Záleží mi na tom, aby ochranu přírody chápalo co nejvíce lidí

Natočené projekty

Obnova přírody

Zodpovědné zemědělství

Křivoklátsko

Další projekty

Ochrana přírody nám může dělat radost a dává také ekonomický smysl

Galerie

Na zamrzlém rybníce

Vyrazil jsem po šesté ráno a šel podél břehu lesem, měsíc svítil na sníh, takže nebyla třeba ani čelovka. Je to tam trochu jak v tundře v Norsku, borovičky, březové lesíky a rojovník, kterým když projdete, tak to krásně zavoní. Po třech hodinách ticha se ozvalo první svištění křídel. Pak další, další a další. Ze vzduchu se jak supi snášeli jeden za druhým. Nejdřív si kontrolovali, jestli je vzduch čistý. Pak začali řvát a to je krásný zvuk. Do ticha a na zamrzlém rybníce se to nese do dálky. Začaly hody a rvačky. Starší orli mořští vždycky odhání mladší a mlátí se navzájem svými křídly, které mají skoro 2,5 metrů rozpětí. Přál jsem si vyfotit je už od 13 let. Začal jsem stavěním nefunkčních krytů, ve kterých jsem proseděl hodiny a hodiny. Na všechno jsem si přicházel postupně sám přes omyly, kterých bylo opravdu hodně. Vždycky jsem strašně mrznul, měl jsem špatné oblečení a pak odcházel zklamaný domů. V batohu na běžkách jsem vozil mrtvé smradlavé ryby, abych je před kryt nalákal. Furt nic, doma se vždycky ptali: “tak co?” a já “zase nic”. Jsem rád, že ty fotky mě stály takovou dřinu, protože si jich vážím. Jsou s nimi spjaty všechny ty neúspěchy, na které rád vzpomínám.

Prohlédnout galerii

V krajině

Dlouhodobý soubor neupravovaných snímků vyfotografovaných na film, které se dohromady skládají v jeden pocit a zachycují velkolepost přírody. Soustředím se na to, jak krajina a příroda působí na nás a jaké stopy v nás zanechává. Příroda nám nenabízí jen suroviny, ale také rozměr mnohem hlubší, který není třeba popisovat, protože doufám, že je alespoň náznakem cítit z těchto fotek. Nabízí nám možnost neomezeně zkoumat, pozorovat, ochutnávat a radovat se. Zachycuji chvíle, kdy nás příroda léčí jak psychicky tak fyzicky a pomáhá nám být šťastnými lidmi. Najdete zde malé soubory poskládané z výletů třeba na Křivoklátsko, nebo do rakouských Alp, létní momenty z Třeboňska nebo z dětského tábora.

Prohlédnout galerii

Ptáci moře

Nad vlnami Atlantického oceánu se prohánějí mořští ptáci a neúnavně čelí prudkému větru. I daleko od pevniny, kde vás obklopuje jen nekonečná temná modrá hladina, se najednou v tichosti objeví a zase zmizí. Jsou jako spojka mezi pevninou a oceánem. Ale kde jsou tito ptáci více doma? Na několika fotkách v této galerii jsou papuchalci severní, kteří tráví celý rok na oceánu a jen na krátkou dobu přilétnou na útesy a vyvedou svá mláďata. Celý zbytek roku se jejich drobná tělíčka pohupují na vlnách. Představuji si občas, co dělají v bouřích, které na pobřeží odnášejí střechy. Jejich odvážnost a krása vyniká na útesech, kde je možné je nejlépe pozorovat. Slaný vzduch, šumění moře a křik z jejich kolonií se dokonale doplňují. Prolétají rychle sem a tam a krouží kolem skal se svými hnízdy. Uvidíte zde fotky hlavně z Irska a pár z Norska. Terejové, papuchalci, alky a alkouni a buřňáci. Chování a způsob jejich života je u každého druhu odlišné a specifické, takže se nedá popsat na těchto krátkých řádcích. Společně ale tvoří a vdechují život moři a mořským útesům.

Prohlédnout galerii

Hodiny a pan Štech

Už mnoho desítek let chodí každý den pan Štěch na kostelní věž natahovat hodiny. Tři velká závaží klesají dolů, a když dojdou na konec, hodiny se zastaví. Málo co je s tímto laskavým dědečkem srostlé tak, jako právě tento stroj. Když se na kostele zastaví čas, každý ve vesnici se sám sebe ptá: "kde je asi pan Štěch?" Když se měly instalovat elektrické, byl z toho smutný a vysvětloval nechápajícímu modernímu hodináři, že bude raději dál na věž chodit. Na snímcích v této galerii, nafocenou starým foťákem na film, je mu devadesát čtyři let. Když mu bylo osmdesát čtyři, udělalo se mu ve věži špatně a zřítil se z prudkých schodů dolů. Když se probral, doplazil se k varhanům a vyťukával SOS. Zaslechl jsem to ze zahrady, našel ho tam a zavolal pomoc. Záchranka nám ho tenkrát odvezla na dva měsíce a místo něj nastoupil můj táta, který se i přes jeho návody za celé dva měsíce nenaučil hodiny správně seřídit. Naštěstí, pan Štech se po návratu k hodinám opět vydává, i když pro jistotu už s ním chodí náš soused děda Řepa.

Prohlédnout galerii

Za domem

Často se toulám kolem naší vesnice, pěšky nebo na kole. Příroda, kterou mám "za domem" je nevyčerpatelně rozmanitá a při každém průzkumu objevím něco nového. Většinou u sebe nemám zrovna foťák, ale když potkám nějaké zajímavé zvíře, na místo se vrátím a zkouším ho vyfotit. Snímky jsou z jihočeské divočiny Třeboňska, některé přímo z naší zahrady, třeba ty s dudky chocholatými.

Prohlédnout galerii

Pan Byňovec

V okolí je znám jako pokrývač a morous. Své řemeslo dělá odjakživa a když se řekne jeho jméno, ihned se člověku vybaví střecha a tašky porostlé lišejníky. Vichřice, které se čas od času přeženou po střechách, často seberou z kostela pár tašek. On se vždy objeví, opře své staré elegantní kolo o zídku a za neustálého žbrblání a nadávání střechu začne opravovat. Ve svých holinkách šplhá až k hřebenáčům, ikdyž už mu bude brzy osmdesát. Po poslední vichřici jsem se mu nabídl, že mu budu podávat tašky, se skrytou touhou ho u jeho práce fotografovat. Nejdříve nechtěl, odpálkoval mě, že si vystačí sám. Já se ale nevzdal a tašky mu začal nosit. Nakonec byl rád a po chvílí překonal svůj ostych a rozpovídal se. Často nahlas vzpomíná, jak se dříve věci dělaly poctivě, přitom to není spojeno se sympatiemi k bývalému režimu. Jeho otci zabavili komunisti statek a on nemohl uživit svých devět dětí. Nepřetržitě si stěžuje, jak se dnes věci dělají rychle, hledí se na kvantitu a ne na kvalitu. Má pravdu. Jeho stesk po kvalitě a poctivosti, se kterou se dříve věci dělaly, je z něho cítit na dálku. Tento pán si zachoval životní rytmy, které dříve byly pro venkovský život samozřejmé. Jezdí všude na kole, má krávu a další zvířata, pěstuje si brambory, chodí ve starém saku nebo košili a bekovka mu k hlavě snad už přirostla. Už několik let odmítá jakékoliv peníze za svou práci, mávne vždycky rukou a řekne: "až toho bude víc".

Prohlédnout galerii

Jižní Pacifik

Po střední škole jsem vyrazil na rok do Irska, abych se tam naučil anglicky a našetřil peníze na studium vysoké školy ve Skotsku. Když ale přišla nabídka, abych se jel potápět s velrybami, šlo studium stranou. Kamarád Jirka s jeho rodinou mě přibrali na cestu na opačný konec světa, do Království Tongy, kde se rodí mláďata keporkaků. Začal jsem trénovat freediving a dostal na starosti kameru, se kterou jsem keporkaky točil. Ještě po několika letech ze mě nevyprchal pocit z prvního setkáni s těmito elegantními obry. Dva týdny jsme každý den trávili sedm hodin na oceánu, pozorovali z těsné blízkosti čerstvě narozená mláďata i souboje dospělých samců. Na Tonze jsem se věnoval intenzivně filmování, takže většina fotek vznikla z dalších míst Jižního Pacifiku, z Fidži a Nového Zélandu.

Prohlédnout galerii

Irské pobřeží

Irsko umí být velice nehostinné místo, hlavně v zimě, kdy je někdy i měsíc v kuse bouře. Nemůžete ani jít ven, protože se nedá chodit proti prudkému větru. Když ale vše utichne a vyjde slunce, je neuvěřitelné, jak se krajina promění. Je plná barev, vůní moře a po loukách chodí přátelští farmáři ve svých starých sakách. Vřelost lidí a počasí, které když vykouzlí nádherné mraky a světlo, ve vás probouzí svěžest. K této galerii patří i sbírka "Ptáci a moře", která je také z velké části z Irska. Společně zachycují divokost a rozmanitost pobřeží Atlantického oceánu.

Prohlédnout galerii